Aaron Coberly, má současná velká láska - co se umění týče.

Až mě to bolí, dávat tak krásná díla hned za sebe. Jakoby takhle pohromadě bylo těžší vidět plně jedinečnost každého z nich. Například na prvním obraze mě zaujalo mimo krásné siluety a barev především světlo - všimněte si, že nasvícenou částí těla žena míři do tmy, naopak zastíněná záda jsou obrácena k světlu. Ach - a jak já miluju dobré figury!

Přeji pěkné kochání.

Bylo to o letních prázdninách, kdy jsme tohle video točili a Církev online už nějakou tu neděli jede, ale i přesto sem chci dát tohle video, kde jsme si spolu s Vojtou "zahráli" a užili si při natáčení spoustu zábavy...

Jakoukoliv neděli si od 10:30 můžete Církev online nakliknout a poslechnout si živý přenos kázání přímo od nás z církve :). Tuto neděli zrovna začíná nová série s názvem "Mission possible", která bude především o hledání "povolání" a smyslu života a pro kterou se právě chystá nový spot :).

Obraz Františka Kupky

Přesto, že se toho kolem mně tolik děje, jsem šťastnější než kdykoli dřív.

(A abych vás předem vyvedla z možného omylu - není to pouhé nadšení, nýbrž pokoj, který cítím a snad možná je výsledkem dlouhodobýho snažení o zdravý postoje a napravování špatně zaběhnutejch kolejí mých drah.)

PS: Už zase pilně zkracuju tužky a skicáře plním. Listuju knížkama, nabírám spoustu nový inspirace, studuju... A když je času víc, vytáhnu i štětce a pokouším se o něco, co by aspoň trochu připomínalo malbu.

Zatím se mějte do Vánoc pěkně :)

On sám vše dělá včas a krásně a lidem vložil věčnost do srdce, člověk však nevystihne Boží dílo od počátku až do konce.

Kazatel 3:11

oblíbený verš... nejen díky tomu, že je plný křehkých slov a něhy... hlavně proto, že vystihuje přesně ten pocit, když jsem obklopená něčím krásným, ať jsou to krásné tváře lidí, kočičí kožíšek nebo tancující kmeny stromů.

Dneska jsem si našla dva nový kamarády a přesto, že je jim jen 9 a 12 let, nic za posledních pár dní mi neudělalo větší radost.

Už se necítím tak sama.

Fotka je starší, od Zuzanky.

Nedaří... Dalo by se dokonce říct, že mám kreslící krizi... a to v docela zvláštní formě. U papírů, tužek, štětečků, barviček a kříd trávím téměř 24 hodin denně, baví mě to, ale výsledky jsou mizerné. Nevím čím to... nejspíš je to tím, že zkouším akvarel, na který zřejmě zatím nemám, nebo tím, že trávím hodiny u krajinek, které mi nikdy nešly a vlastně ani nevím, jestli mě baví... Kreslím samý ovoce, kytky, stromy, domy, cesty, silnice, peří, mušle, šišky.. a další věci, co se nehýbou. A víte co? Mě chybí lidi.

Moc. 

_{(...Ale kdo mě zná, ví, že já se nevzdám. Nikdy.)}

Jelikož jsem se sama rok snažila zastihnout nějakým způsobem tvary lidského těla - a vím kolik práce a námahy (ale i radosti!) mi to dalo a přesto jsem si netroufla na víc než skicy tužkou, jistě pochopíte, že tohle mě prostě fascinuje.