Tentokrát jsem si zkusila zakreslit i uhlem a myslím, že si to příště zopakuju :).
Je na čase vyměnit staré, získané cíle za nějaké vyšší, ať mám zase k čemu vzhlížet a za čím si jít. Je toho tolik, tolik, co se mám ještě učit! A to nejen v kreslení.
:)
Tak další čmáranice.
Po pokoji mám už nějaký ten týden neustále roztahané štetce, barvy a všelijaké hadříky a pokaždé, jakmile se dostanu domů ze školy, tak maluju a maluju. Zrovna mám rozdělaný (stále rozdělaný a to už má za sebou kolem 7 hodin práce!) květák a musím podotknout, že ačkoliv mě to samotnou udivuje, tak mě vážně baví.
Všem pěkný nedělní večer :).
Aaron Coberly, má současná velká láska - co se umění týče.
Až mě to bolí, dávat tak krásná díla hned za sebe. Jakoby takhle pohromadě bylo těžší vidět plně jedinečnost každého z nich. Například na prvním obraze mě zaujalo mimo krásné siluety a barev především světlo - všimněte si, že nasvícenou částí těla žena míři do tmy, naopak zastíněná záda jsou obrácena k světlu. Ach - a jak já miluju dobré figury!
Přeji pěkné kochání.
Jednou, až budu umět pořádně malovat, namaluju s ní takovej obraz, že i Mona Lisa v tváři zbledne, jak moc bude E. závidět její krásu a kouzlo. Nikdy jsem nikoho jinýho nekreslila radši.
Takže má milá E., jestli ses k tomuhle náhodou dočetla (ikdyž o tom pochybuji), posílám ti jedno velký děkuju.
Bylo to o letních prázdninách, kdy jsme tohle video točili a Církev online už nějakou tu neděli jede, ale i přesto sem chci dát tohle video, kde jsme si spolu s Vojtou "zahráli" a užili si při natáčení spoustu zábavy...
Jakoukoliv neděli si od 10:30 můžete Církev online nakliknout a poslechnout si živý přenos kázání přímo od nás z církve :). Tuto neděli zrovna začíná nová série s názvem "Mission possible", která bude především o hledání "povolání" a smyslu života a pro kterou se právě chystá nový spot :).
Jen taková další malá ukázka, ať to tu není až tak prázdné. Všechno jsou to pokusy, některé z nich teprve rozdělané (1.,2.)... Říkala jsme si, že je to moje kreslení a čmárání poněkud k ničemu, když nezačnu dělat něco pořádnýho. Ze začátku to šlo ztěžka - překonat vlastní lenost, ale nakonec stačilo jen pomyslet na to, že když budu o všem pořád jen snít a nikdy ten svůj zadek ze židle nezvednu, akorát budu pořád jen nešťastná. Takže jsem vypla fejsbuček, vytáhla barvy a zezačátku opravdu zkoušela stylem "pokus, omyl". Myslím, že kdybych byla jen o něco míň cílevědomá, určitě bych to už dávno vzdala. A ikdyž to není nic ohromného, oproti skicám jsou tohle hodiny a hodiny práce.
Velké díky hlavně všem statečným modelům a obrovský obdiv jim! A především mému tátovi :)
A v blízké budoucnosti mě snad čekají další dva krásní modelové, co se na pár hodin také pokusí věřit v moje ruce a paletu :).
PS: kdyby chtěl někdo nakouknout.
